Hepatitida B

Přenos viru: 

HBV není tak vysoce nakažlivá jako hepatitida A, ale virus je v krvi přítomen ve velkém množství a infikované osoby vylučují virus po dlouhou dobu, takže se nákaza může přenést velmi rychle. Šíření infekce napomáhá skutečnost, že mnoho chronických nosičů nemá žádné příznaky a není si vědomo své infekce. Virová hepatitida B se nejčastěji přenáší přímým kontaktem s nakaženou krví nebo pohlavním stykem.

Původce onemocnění se nejčastěji přenáší infikovanými tělesnými tekutinami:

  • krví
  • spermatem
  • poševním sekretem
  • slinami

 

K průniku viru do krve může dojít celou řadou způsobů. K těm obvyklým patří:

  • nitrožilní aplikace léků nebo drog infikovanou jehlou,
     
  • poranění o jakoukoliv infikovanou jehlu (třeba i při akupunktuře),
     
  • nesterilně prováděný piercing a/nebo tetování,
     
  • pohlavní styk (HBV se šíří pohlavní cestou daleko snadněji než HIV a HCV),
     
  • používání společných hygienických potřeb (holicích strojků, zubních kartáčků…),
     
  • z nemocné matky na dítě (přenos je možný během těhotenství, při porodu i po porodu),
     
  • byly popsány i případy, kdy k nákaze došlo při zubním ošetření a při gynekologických operacích.

 

Rizikovou skupinou pro hepatitidu B jsou mladí lidé mezi 15. a 24. rokem života. O rizikové skupiny pro infekci HBV jsou novorozenci matek s HBV, osoby v domácím a sexuálním kontaktu s chronickými nosiči HBV, intravenózní uživatelé drog, promiskuitní heterosexuálové i homosexuálové, zdravotničtí pracovníci, policisté a vězni, vojáci nasazení ve vysoce endemických oblastech, uprchlíci a imigranti z vysoce endemických oblastí a mezinárodní cestovatelé. V dřívějších dobách byli ohroženi také pacienti při hemodialýze, hemofilici, placení dárci krve, nemocní s opakovanými transfuzemi krve, a nemocní s transplantovanými orgány. 

Hepatitida B se nešíří: náhodným kontaktem s infikovanou osobou, dotykem, objetím, políbením, použitím ručníku, jídelním nádobím nebo stravou.

 

Průběh onemocnění:

Rozeznáváme dvě formy hepatitidy B. První formou je akutní hepatitida. Jedná se o onemocnění jater způsobené infekcí HBV, které se vyznačuje akutním zánětem a nekrózou hepatocytů. Onemocnění trvá přibližně 1-6 týdnů. Přibližně 30-50% pacientů má zřetelnou akutní hepatitidu B a je většinou hospitalizováno na infekčním oddělení. Většina pacientů však nemá zřetelnou akutní fázi hepatitidy a onemocnění u nich proběhne jako tichá a ohraničená infekce s minimálními příznaky. Onemocnění lze rozdělit do čtyř fází.

Jako první fáze se označuje inkubační doba, která trvá od okamžiku nákazy do začátku prvních příznaků nebo žloutenky a trvá v průměru 75 dní (rozmezí 40-140 dní). Začátek hepatitidy je pozvolný a provází jej nespecifické příznaky: únava, špatná chuť k jídlu, nevolnost a bolesti v pravém podžebří.

Druhá fáze trvá pouze 3-7 dní. Téměř pravidlem je mírně zvýšená teplota, žaludeční nevolnost a bolesti v kloubech. Častá je kožní vyrážka. Tyto příznaky rychle vymizí, jakmile nemocný zežloutne.

Třetí fázi tedy představuje samotná žloutenka. S jejím nástupem se únava a nechutenství výrazně zhoršuje. Žloutenka trvá několik dní až měsíců, v průměru 2-3 týdny. Postupně narůstá, někteří nemocní pociťují svědění pokožky a mají světlou stolici. Dochází také k úbytku hmotnosti, který může dosáhnout 2-10 kg.

Poslední fází je fáze rekonvalescence, která začíná ústupem žloutnutí a zlepšováním chuti k jídlu. Únava se postupně zmenšuje, ale může přetrvávat mnoho měsíců. U typické akutní hepatitidy jsou většinou mírně zvětšená játra, která mohou být citlivá až bolestivá. Mírné zvětšení sleziny nebo lymfatických uzlin je méně časté. HBV postihuje především játra, ale může mít i již zmíněné mimojaterní projevy. Ty ale nebývají nijak dramatické, spíše je lze považovat za komplikaci akutního onemocnění.

U některých pacientů může hepatitida B přejí do chronicity. Chronická hepatitida není obvyklá u pacientů s akutní žloutenkovou hepatitidou a většině případů chronické hepatitidy nepředchází období zřetelné žloutenkové hepatitidy. Z tohoto důvodu je také obtížné určit způsob nákazy a dobu, kdy onemocnění vzniklo. Přechod z akutní do chronické hepatitidy je především určen věkem nemocného v době infekce. Při perinatálně (před porodem či krátce po něm) získané infekci HBV dochází k chronické infekci až v 90% případů, neboť imunitní systém není zralý, ve věku 1-5 let je chronicita 20-50% a u infekcí v dospělosti méně než 5%. Chronická infekce je také častá u nemocných na dialýze, pacientů s transplantovanou ledvinou, dětí s Downovým syndromem nebo leukémií, u homosexuálů s infekcí HIV a u hemofiliků. Někteří pacienti s chronickou hepatitidou B se neuzdraví. Pak je přirozeným vyústěním až v 50% případů cirhóza jater, ze které se dále může vyvinout nádorové onemocnění jater. Muži jsou častěji chronickými nosiči HBV než ženy. Nejčastějším příznakem nekomplikované chronické hepatitidy B je únava, kterou nemocní charakterizují jako nedostatek energie, slabou odolnost, malátnost, snadnou unavitelnost i při nevelké námaze, zvýšenou potřebu spánku nebo pocit stárnutí. Únava je však zřídka tak intenzivní, že si vyžádá pracovní neschopnost, ale může výrazně snižovat kvalitu života nemocného. Mezi další příznaky patří pocit na zvracení, slabost, nervová labilita, tmavá moč a žloutenka. S rozvojem cirhózy klesá hmotnost, zvýrazní se únava, slabost a úbytek sil, které pacienti pociťují každý den. Vznikají otoky a žloutenka, po níž nastává jaterní selhání. Jaterní cirhóza vzniká 5-20 let po akutní hepatitidě B a získá jí 15-20% nemocných, kteří se nakazili v dospělém věku. Cirhóza vzniká po chronické hepatitidě B rychleji než po infekci HCV. Druhé vyústění chronické HBV – hepatocelulární karcinom – postihuje na celém světě každý rok asi 1 milion osob.

 

Léčba:

Léčba hepatitidy typu B je podobně jako u typu A spíše podpůrná. Důležité je snažit se vytvořit takové podmínky, aby mohl organismus úspěšně bojovat s viry a potlačovat příznaky onemocnění. Doporučuje se klid na lůžku a mírnění obtíží (teploty, bolesti hlavy, zvracení). Využívá se léků chránících jaterní buňky a podporujících jejich obnovu (hepatoprotektiva). Chronické formy onemocnění lze léčit injekčním podáváním látek ovlivňujících imunitu (interferonů) a antivirotik. Všeobecná léčba zahrnuje především jaterní dietu v akutní fázi hepatitidy B, abstinenci alkoholu v jakékoliv formě a přiměřený tělesný i duševní klid. Vhodnou součástí léčby je také podávání vitaminů B, C a E.

 

Prevence:

Nejúčinnější ochranu proti hepatitidě typu B poskytuje očkování. V souladu s doporučením Světové zdravotnické organizace je toto očkování v České republice od roku 2001 zařazeno do dětských očkovacích programů. Očkují se kojenci v 1. roce života a děti ve věku 12 let.

Ostatní zájemci o očkování si mohou vakcínu koupit. Vedle očkovací látky zaměřené proti viru hepatitidy B je k dispozici i kombinovaná vakcína poskytující zároveň ochranu proti hepatitidě typu A. Vlastní očkování probíhá podle různých očkovacích schémat. Obvykle je třeba absolvovat 3 injekce v různých časových intervalech. O předpis a podání vakcíny je možné požádat praktického lékaře. Z dostupných údajů vyplývá, že od roku 1979 do roku 2000 výrazně poklesl výskyt HBV v České republice, na čemž lze připsat zásluhu právě očkování proti HBV.

zdroje: 

www.zloutenky.cz
http://www.virova-hepatitida.cz/
http://www.priznakyzloutenky.cz/
http://www.hepatitis.cz/